Historie zámku v Janovicích
Historie janovického panství se začíná psát již ve druhé půli 13. století. Tehdejší pán úsovského panství Hrabiš ze Švábenic nechal postavit v bezpečí lesů a skal hrad, který nazývá Rabštejn – Havraní hrad. Toto sídlo se následně stává centrem rabštejnského panství. Poloha hradu byla strategická vzhledem k bezpečnosti, ale zároveň dosti vzdálená městu Rýmařov, které bylo osídlenější a vhodnější pro obchod. Rabštejn přesto neunikl poškození v uherských válkách a následným útokům po dobytí hradu Sovince (1643) během Třicetileté války.
Důležitým bodem historie janovického zámku je krok zástavního pána Petra ze Žerotína, který pro výhodnou polohu, bohatá ložiska drahých kovů a rozsáhlé lesy vybírá v letech 1520 – 1530 pro stavbu, pravděpodobně vodní gotické tvrze, místo nad Podolským potokem blízko města Rýmařova.
Tato tvrz se následně stává novým centrem rabštejnského panství a kolem ní vznikne ves známá jako Janovice. Tvrz stála právě na stejném místě, jako se dnes nachází budova zámku, avšak její podoba nám není známá. Sklepy v renesanční části zámku mohou evokovat pocit, že se jedná o pozdně gotické pozůstatky vodní tvrze, ovšem podložené důkazy k tomuto tvrzení chybí. O získání panství do dědičného vlastnictví se snažilo velké množství aristokratů, ale marně. Prozatím se ve všech případech vlastnictví jednalo pouze o zástavní právo. Tímto způsobem získal janovické panství v roce 1552 i rod Ederů. Těm se panství podařilo udržet pouze relativně krátkou dobu. Po vypršení zástavy po dvou generacích již neměli o panství další zájem.
V roce 1583 zakoupil ještě funkční tvrz a janovické panství do dědičného vlastnictví Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu a Střechova za cenu 31 858 zlatých. Nový pán byl přítel Rudolfa II. a bratranec posledních Rožmberků Viléma a Petra Voka. Ferdinand Hoffmann se na konci 50. let 16. stol. společně se svým bratrancem Petrem Vokem stal hluboce věřícím luteránem. To mělo neblahý dopad nejen na jeho přátelství s císařem Rudolfem II., ale i na místo jeho sídla. Začal si proto budovat azyl v Janovicích, i když se do té doby zdržoval spíše v okolí Prahy. Původní tvrz nechal ke konci 80. let 16. stol. neznámým autorem přestavět na větší panské místo – renesanční zámek postavený částečně z kamene a částečně z kvalitních 2x pálených cihel, zvaných buchty. Střecha byla červená prejzová, což dokazují nálezy úlomků pálených bobrovek (šupinových tašek se závěsnými trny). Okna tvořily tenké puklice spojované olovem. Z této doby pochází i typická renesanční pentagonální rohová věžice. Dá se předpokládat, že stavitelem byl některý z významných rudolfínských architektů pražského okruhu, protože Ferdinand Hoffmann patřil k vlivným a bohatým pánům.
Dnešní tvář získal zámek v letech 1827 až 1850. V 19. a ve 20. století proběhly vnitřní úpravy a poslední vnější úpravy pochází z roku 1901. Zámek se stal trvalým sídlem janovické linie Harrachů za Karla Alfréda v druhé půli 19. století. Větev vymřela roku 1937 významným zemědělským znalcem a filantropem Františkem Arnoštem. Poslední majitelkou byla jeho dcera Anna Marie, žena maďarského diplomata Františka Zikmunda Rosty – Forgache z Barkocz. Nejtěžší chvíle nastaly po roce 1945. Majetek byl rodině pronásledované nacisty zabaven, část mobiliáře vyvezena do Maďarska, něco umístěno na zámku Liběchov a většina zničena nebo rozkradena. K jistému zlepšení došlo příchodem archivu Olomouckého kraje roku 1949 a později přibyly další fondy. Roku 2002 byl archiv deponován v Opavě a Olomouci. Zámek je prázdný a se stopami necitlivého zacházení, ale suchý a nikoli v nevratném stavu. Přes nemalé náklady není jeho revitalizace problémem.
